Historie obce

Obec Doubravy leží v jihovýchodní části Moravy, ve výběžcích Bílých Karpat, jižně od okresního města Zlína.

Patří k typu obce Luhačovického Zálesí a leží ve výšce 337 metrů nad mořem.

Počátky obce

Obec se původně jmenovala Weledoubravy a patřila k nejstarším osadám na Luhačovicku. Osady patřily kolem r. 1360 mocnému rodu rytířů ze Šarova, který byl větví malenovického – světlovského.

Nevíme přesně, kdy a jak se Doubravy dostaly k malenovickému panství, ale stalo se tak asi někdy mezi r. 1356 a 1406, kdy za vlády moravských markrabat byl nejen vybudován malenovický hrad, ale podstatně se rozšířilo i k němu náležející panství, zejména připojením souvislého pásu vesnic od Bohuslavic, přes Doubravy až po Březůvky.

Poprvé se o Weledoubravách dočítáme r. 1406, kdy již byly součástí malenovického panství. Ale tehdy se tato ves již nazývala Veledůbravy. Markrabě moravský – Jošt – toho roku je uvedl a vepsal do zemských desek brněnských Heraltovi z Kunštátu.

Zobrazit na mapy.cz (mapové podklady z let 1836–1852)

Veledůbravy se jmenovaly proto, aby se tato ves odlišila od bývalých osad Důbravy u Bílnice, Důbravky u Francové Lhoty, které zanikly v dobách válečné hrůzy r. 1468, dále od Horních a Dolních Důbraviček, které tehdy stávaly někde poblíž Bohuslavic, tedy rovněž na malenovickém panství. Obojí Důbravičky pak zanikly někdy na přelomu 15. a 16. století, zatím co naše Veledůbravy přetrvaly.

Tímto názvem je tato ves označována až do poloviny 17. století. Poté převzaly zkrácené jméno, užívané až do dvacátých let 19. století – Důbravy. 23. srpna 1923 se Důbravy přejmenovaly na obec Doubravy.

V 15. století patřily Doubravy sourozencům Heraltovým. Hynek Heralt padl roku 1420 v bitvě v Praze pod Vyšehradem. Ve druhé polovině 15. století patřily pánům z Lichtenburka. Od r. 1484 patřily Vilému z Tetova.

Ves zůstala velmi dlouho součástí malenovického panství a ke změně došlo až ve druhé polovině 16. století. Tehdejší pán malenovického hradu Burjan Tetour z Tetova zcela utonul v dluzích a pro uspokojení věřitelů muselo být malenovické panství v letech 1570 – 1574 rozděleno a po částech prodáno. A tehdy byly od něj odděleny také Doubravy spolu se sousedními Březůvkami a r. 1571 byly prodány rytíři Václavu Gájovskému z Gáje.

Tím se Doubravy osamostatnily a na dvě desetiletí se staly zvláštním feudálním statkem. Václav Gájovský, kterému patřily také Žeranovice u Holešova, vyvinul snahu, aby zvýšil výnos nově získaného doubravského statku. Soudními spory hájil hranice svého majetku vůči ořechovským sousedům v letech 1572 – 1580. Ale hlavně rozšířil počet poddaných doubravského statku tím, že brzy nechal obnovit a znovu osídlit dosud pusté Březůvky (v zápisu r. 1580 vystupuje už jen poddaný ze vsi nových Březůvek).

A byl to nejspíš také Gájovský, kdo rozšířil vlastní vrchnostenské hospodaření zřízením panského dvora v Doubravách, o kterém pak čteme r. 1603. Ale po čase Gájovský odchází na severní Moravu, kde kupuje větší statek „Chudobín“ a následně prodává jak Žeranovice tak později i Doubravy. Ještě v polovině prosince 1587 byl majitelem Žeranovic, ale nejspíše už r. 1588 je prodal a zanedlouho došlo i na Doubravy. Stalo se to kolem let 1589 nebo 1590.

Doubravský statek od Gájovského koupil jeho soused Jan Hanuš ze Šaratic, pán na Velkém Ořechově, jenž připojením Doubrav a Březůvek tento svůj statek značně rozšířil. V majetku rytířů ze Šaratic byly Doubravy určitě už v r. 1592 a staly se trvalou součástí velkoořechovského statku a při něm zůstaly až do spojení s panstvím uhersko-brodským roku 1652.

Roku 1603 prodal Doubravy Jan Ostradický z Ostradic Janu Cedlarovi z Hofu a ten je za pět let prodal i s celým statkem ořechovským Havlovi Kurovskému z Vrchlabí, který je již po dvou letech prodal Václavu Kokorskému z Kokor. Ale ani ten neudržel statek ořechovský dlouho a r. 1614 prodal ořechovské zboží i s Doubravami Marii Magdaleně ze Žerotína, vdově po Jackemu Haugnicovi z Biskupic.

Takže od roku 1652 patří Doubravy Kounicům z Uherského Brodu a dále sdílejí dějiny s panstvím uherskobrodským.

Panský dvůr

Roku 1695 mělo panství uhersko-brodské v Doubravách dvůr, k němuž patřilo 190 měřic pole, množství luk a lesů. Na panském dvoře se tehdy chovalo 600 ovcí, 30 krav dojných (s užitkem 480 mázů másla a 1050 liber sýra), 30 prasat, 36 indiánů (moráků), 36 husí, 36 kachen a 144 slepic.

Na obrázku níže je to čtverec v horní čtvrtině vpravo.

Tento panský dvůr se čtvercovým půdorysem byl největší stavbou vesnice. Dvůr několikrát vyhořel. Před první světovou válkou zde byla stanice hřebců. Jeho pozůstatky zde byly ještě v roce 2005. Naposledy byl zván jako Horákův statek. Po válce za pozemkové reformy byl dvůr rozparcelován zemědělcům a panský les přidělen singularistům, později ke státním lesům.

zdroj: licencováno, indikační skica z roku 1828, Moravský zemský archiv v Brně – větší rozlišení

Doubravy patřily tehdy k horským obcím, které byly spojeny jedinou sjízdnou cestou do Uherského Brodu, přesto se však za válek dostali vojáci až sem.

V 15. století pustošily kraj války husitské, na začátku 16. století nesmírné škody i Doubravám způsobily války Jiřího z Poděbrad s uherským králem Matyášem Korvínem. Tehdy zanikla u Doubrav jihozápadním směrem ves Loštice a Březůvky zpustly.

Novodobá historie

Válka třicetiletá vylidnila kraj ořechovský a v Doubravách bylo 8 usedlostí, které neměly hospodáře. Z 32 zemědělských usedlostí zůstalo 8 usedlostí pustých. Roku 1663 sem vpadli Turci s Tatary a v Doubravách pobili 22 lidí a uloupili hospodářům 13 koní. V sousedních Březůvkách zajali 18 lidí a uloupili 6 koní. Na Velkém Ořechově odvlekli do zajetí nebo pobili 25 lidí, uloupili 13 koní, 32 kusů hovězího dobytka a 78 ovcí.

Ve čtyřicátých letech 18. století až zde řádily tlupy Prajzů, takže z kdysi Velikých Doubrav stala se nepatrná vesnička.

Roku 1839 za velkého větru vyhořela téměř celá obec, roku 1866 zemřelo zde na choleru 13 lidí.

Roku 1886 vyhořelo 7 domů, roku 1915 – vyhořelo 9 domů a téhož roku zemřelo na spálu 26 dětí.

V letech 1886, 1890 a 1924 byla zničena úroda krupobitím.

Obec bývala zemědělská. Vynikala chovem hovězího dobytka a těžkých koní. Také ovocnářství se zde dařilo a bylo zde neuvěřitelných 5 pálenic. Roku 1900 zde můžeme napočítat 338 kusů hovězího a 209 koní.

V první světové válce padlo z Doubrav 12 občanů. Mají pomník u silnice k Hřiv. Újezdu.

Po druhé světové válce byla obec osvobozena Sovětskou armádou 2. května 1945, kdy padl 1 sovětský voják a 19 Němců.

Po válce se odstěhovalo na jižní Moravu 11 rodin.

V roce 1950 zde bylo založeno Strojní družstvo, roku 1953 založeno JZD, které se v roce 1957 stalo většinovým. V roce 1966 bylo změněno na státní statek, později připojeno k JZD „Mír“ v Březůvkách.

Elektrifikace obce byla provedena v roce 1947.

Sbor dobrovolných hasičů byl založen roku 1896 a byla zde zbudována požární zbrojnice.

Po válce byla provedena adaptace budovy MNV, vybudován obchod „Jednota“, provedena kanalizace, výstavba čekárny autobusů, při silnici byly zbořeny staré sklepy a komory. Některé komory zde mají historické fotografie.

Do roku 1949 patřila obec do okresu uherskobrodského a od roku 1950 do okresu gottwaldovského (zlínského).

Lidé brali vodu z obecních studní nebo měli studny svoje. Po roce 1992 byl v obci vybudován vodovodní řád, byla provedena plynofikace obce a uložen do země byl i telefonní kabel.

Heraldika

V roce 1993 byl schválen heraldickou komisí českého parlamentu nový obecní znak a prapor.

Návrh obecního znaku a praporu vypracoval podle heraldických pravidel renomovaný zlínský heraldik Miroslav Pavlů.

Znak

V červeném štítě je stříbrná trnková větev se čtyřmi ratolestmi, každá s jedním plodem. V patě štítu jsou dva stříbrné, proti sobě postavené listy lekna s částmi stonku.

Prapor

List je čtvrcen bílo – červeně, v červených polích je bílý list lekna s částí stonku.

Lekna i barvy připomínají dlouhé období vlády hrabat z Kounic, stylizovaná trnková větev znázorňuje v minulosti rozvinuté ovocnářství.

Historie dopravy

Katastr obce hraničí na jihu s Velkým Ořechovem, na jihovýchodě s Hřiv. Újezdem, na západě se Zlámancem, na severozápadě s Bohuslavicemi, na severu s Březnicí a na východě a severovýchodě s Březůvkami. Celková rozloha je 10,17 km².

Doubravy leží na křižovatce silnice z Bohuslavic u Zlína do Biskupic a z Velkého Ořechova na Březůvky. Vzdálenost od Zlína činí 12 kilometrů, od Uherského Brodu 16 kilometrů.

V mapách ještě z roku 1828 nejsou vyznačeny žádné oficiální cesty. Vesnicí se projíždělo návsí a cesty byly spíše blátivé, nezpevněné. Nejdůležitější spojovací komunikace z Malenovic do Uh. Brodu procházela v katastru Doubrav mimo náves, šla nejkratší a nejsjízdnější cestou. To znamená, že při cestě od Bohuslavic na Bohuslavských Hraničkách cesta kopírovala okraj Trvajovského lesa, kolem lesa Neradova až na kopec Větřák a pak pokračovala na Velký Ořechov. Z této cesty byla již jen odbočka do Doubrav. Procházela návsí Horňansko, Dolňansko, přes Brodisko na pravý břeh potoka, kde pokračovala k Hřivínovu Újezdu směrem na Luhačovice.

Další cesta šla z Březůvek přibližně po stejné cestě (jako v současnosti) do Doubrav, ale u dnešního obecního úřadu se sjíždělo Dvořiskem (okolo Dvora) a přes Brodisko pokračovala k Ořechovu.

Důležitou cestou byl i Zlínský chodník a to hlavně pro ty, kteří se potřebovali dostat do Březnice, Zlína nebo Vizovic. Vedl z návsi hore Súchovem, stáčel se do polí, lesem na Březnické paseky a přes dnešní sídliště u Filmových ateliérů do Zlína.

Silnice z Doubrav do Uherského Brodu byla zbudována roku 1884, do Hřiv. Újezda roku 1913 a do Březůvek roku 1891.

Roku 1928 bylo zavedeno autobusové spojení do Zlína.

Domy a stavení

Obec je rozložena v údolí Kaňovického potoka, který protéká od západu k východu. V jeho blízkosti vznikala nejstarší stavení.

V Doubravách byla většina domů řazena do ulicového řazení – hlavním štítem do cesty. Bylo zde i několik domů frontálního položení podle cesty, které není až tak typické pro Luhačovické zálesí, ale spíše pro mor. Slovensko a Hanou.

Na začátku pozemku stávaly obytné domy, dále dozadu se táhly stodoly a chlévy, které obklopovaly dvůr. Od dvoru dále dozadu se táhly podlouhlé parcely se zahradami, poli a sušírnami ovoce.

Před bohatými grunty na návsi stávaly komory. Stavení jednotlivých obyvatel se lišily velikostí, vybavením a umístěním v zástavbě vesnice. Podle bohatství rodiny vznikaly prostorné domy bohatých sedláků na návsi, neustále se měnící s rostoucí životní úrovní, nebo jen malé stísněné příbytečky lidí, kteří neměli mnoho. Takováto stavení se nacházela hlavně v části zvané „Chalúpky“.

(fotografie Jovana Dezorta z roku 1976, archív obce)

Malé příbytky bezzemků komory neměly a jejich stodoly se nacházely až na okraji obce a ne u stavení. Na návsi byla stavení, které využívala celá obec. Stávala tu obecní škola, obecní pastouška, hospoda a zvonice. Stavební materiál byl různorodý – pískovcové kvádry (bohatší rodiny), kotovice – nepálené hliněné cihly a v neposlední řadě dřevo. Obecní pastouška byla budova pro ubytování sociálně slabých občanů. Bydlel tu třeba obecní pastýř, porodní bába, nádeník a také tu muselo být místo pro ubytování nepřizpůsobivých obyvatel, kteří patřili domovsky do Doubrav a z cizí obce, kde způsobili nějaký přestupek, byli vykázáni. Bydleli tu také nemohoucí staří lidé, kteří neměli potomků a obec je musela ve stáří zaopatřit. Tito nemajetní lidé měli jakoby rozpis, ke kterému hospodáři se půjdou určený den najíst.

V Doubravách, ještě po 2. světové válce, bylo vedeno 16 chráněných objektů jako lidové stavební umění (dřevěné) – dřevěná roubená zvonička, usedlosti, komory, patrovou komoru z kotovic, hliněnou patrovou dvoukomoru. Bohužel při úpravě návsi a silnice byly mnohé zbořeny. Některé mají repliku ve Strážnickém skanzenu (celkem 5).

Do dnešní doby se zachovala pouze jedna komora naproti č.p. 21.

Historické foto existující komory u č.p. 21 (zdroj: archív obce)

Dnes již neexistující komora u č. 60 (kolorováno)

Usedlost č.p. 69

Stávala zde i usedlost č.p. 69, jejíž replika stojí i ve skanzenu lidových staveb ve Strážnici (Selská usedlost č. 69 Anny Horákové z Doubrav). I tato stavba se nedochovala. Stála po pravé straně cestou na Březůvky (hore Súchovem).

zdroj: skanzen Strážnice

Stav kolem roku 2010 (archív obce)

Tato zemědělská usedlost vznikla roku 1834 rozdělením půllánového statku č. 57 patřícího rodině Mrázků. 1882 je doložen majitel v č. 69 domkař František Mrázek s rodinou.

V červnu 2014 byl dům zbořen.

Zvonička

Nejznámější památkou v obci je roubená zvonička, která stojí na návsi.

Původní zvonička shořela při velkém požáru v obci 1839. Dnešní stavba pochází z roku 1848, je roubená z listnatého dřeva a má dveře z prken.

Historické foto zvoničky (vpravo kolorováno), v pozadí dnes už neexistující komora před usedlostí č.p. 31

V roce 1973 dostala novou šindelovou střechu (původní materiál byl došek). V roce 1994 byl posvěcený nový zvon, který byl ulitý ve zvonařské dílně rodiny Ditrichových v Brodku u Přerova.

Další velká rekonstrukce a oprava zvonu proběhla v roce 2023.

Zvonička, rok 2023 (archív obce)

Kaple sv. Vojtěcha

Dne 30. dubna 2011 proběhla v Doubravách slavnost svěcení kaple sv. Vojtěcha.

Myšlenku na stavbu obecní kaple vnuknul Doubravským P. Hubert Wojcik při slavnostním svěcení nového zvonu na roubené zvonici v roce 1994. Dne 12. dubna 1995 zaslal starosta obce p. František Žák olomouckému arcibiskupství žádost o povolení posvěcení základního kamene kaple papežem Janem Pavlem II. při jeho kanonizační návštěvě Olomouce 21. května 1995. Vznikla nadace, jejíž hlavním cílem bylo vybrat finanční prostředky ke stavbě kaple. Původní záměr byl naprojektován do místní části Ohrady. Od toho bylo upuštěno a další projekt byl směřován na náves. Tento projekt se již realizoval.

foto: Michal Sláma

Autorem stavby je Ing. Jaroslav Meluzín. První výkop byl proveden 15.6.2008 a dokončení stavby proběhlo v březnu roku 2011.

Nový projekt a stavba probíhala již v režii dalšího starosty Ing. Jiřího Šuláka.

Dřevěný kříž stával na návsi. Zdroj: kniha Luhačovické zálesí (kolorováno), vpravo detail

Mlýn

V místní části „Na větřáku“ stával větrný mlýn „povjetrňák“ – odtud také název.

Byl postaven roku 1802 a patřil k panskému statku v Doubravách. Tento mlýn byl z Doubrav v roce 1895 přestěhován na březnické paseky. Náležel mezi tzv. beraní či kozelčí mlýny.

zdroj: kniha Luhačovické Zálesí

Mlýn byl z dubového dřeva a spočíval celý na silném, stojatém sloupu, zv. Mama, upevněném v dřevěném kříži. Tento kříž je pak zapraven do země. Vnitřní zařízení, podobné jak u mlýnů vodních, je velmi primitivní. Je zde přízemek, první a druhé patro. Větrné kolo je vyplněno „péry“, a to počtem odpovídajícím síle větru (čím menší vítr tím se kolo více „zapéruje“). Větrné kolo uvádí v pohyb hřídel.

Pro zájemce je princip krásně ukázán v dokumentu České televize Technické památky – větrné mlýny

Podle směru větru je nutné mlýn točit kolem vlastní osy „taty“, pomocí táhla (trámu asi 5m dlouhého). Mlýn se uvádí v pohyb uvolněním brzdy, která svírá palcové kolo po polovičním obvodě pod střechou. Děje se to provazem, který je připevněn k táhlu a je po pravé straně schodiště.

zdroj: kniha Luhačovické Zálesí

Močidla

Při vstupu do vesnice byla výpusta – tj. louže, kde přebytečná voda odtékala a sloužila jako koupadlo husám, k namáčení lnu a konopí a k hotovení surových cihel. V Doubravách tyto mokřiny zarostly vrbami.

Tím vznikl v Doubravách vrbový háječek („podvrbí“), uměle vyhloubená oka, zvaná Močidla - ta byly po levé straně při vjezdu od Luhačovic.

zdroj: kniha Luhačovické Zálesí (kolorováno) – originál pro porovnání

Škola

Roku 1795 byla zřízena škola v Doubravách. Dříve chodily děti z obou obcí do farní školy do Velkého Ořechova. Roku 1820 byla postavena nová zděná škola, která bohužel 1839 vyhořela. Roku 1877 byla postavena další nová škola, posvěcená při obřadu na císařské hody. V roce 1888/9 byla založena školní knihovna o 40 svazcích.

Po válce v roce 1928 zde byla škola jednotřídní a také dvoutřídní. V roce 1945/6 proběhla ve škole generální oprava a na Ořechově vznikla nová měšťanská škola, do které děti dojížděly od 5. třídy. Vzhledem k vytíženosti učitele a čím dál větším požadavků na pomůcky i hygienické zázemí se rozhodl obor školství ONV v Gottwaldově 30.6.1976 školu zrušit. Děti od 5. třídy navštěvovaly školu v Ořechově. Děti 1. – 4. třídy navštěvovaly školu v Hřivínově Újezdě. V dalších letech v budově působila mateřská školka.

Poslední děti ji navštěvovali ve školním roce 1998/99. V roce 2003 byl objekt školy, školky odprodán do soukromých rukou.

zdroj: kniha Lidový kroj Luhačovického zálesí, Blanka Petráková (kolorovaná verze)

Pro srovnání…….

Podle Urbáře panství uherskobrodského z roku 1671 bylo v Doubravách 20 usedlých rodin (1 celoláník, 6 půlláníků a 13 zahrádkářů). V polovině 18. století 12 pololáníků, 22 čtvrtláníků, 2 podsedníci, 29 domkářů a 4 podruhové. Celkem 65 domů.

V roce 1996 měla obec 165 domů a 466 obyvatel. V roce 2022 měla obec 192 domů s 583 obyvateli. V roce 2024 má obec kolem 600 obyvatel.

(článek zpravodaje JZD, archív Jany Červinkové)

Místní názvy částí obce

Horňansko, Dolňansko, Brodisko (při potoku k Hřiv. Újezdu), Súchov (Na Súchově) od školy k Březůvkám. Bylo zde málo vody – suchostudně kopány hluboké. V chalúpkách (zde byly domky bezzemků), Za dvorem (panským), Dvůr

Názvy místních částí katastru

Strážné (Horní a Dolní) – při hranicích katastru Doubrav a Březůvek.

„V ráji“(v dolině bylo teplo) – dařilo se zde hlavně ovocným stromům.

„Bránka“ „U bránky“, „Za bránků“ (též Zábrančí) – bývala zde oplocená pastvina panského dvora

„Na větřáku“ – též „Na vrchoch“ – v sedmdesátých letech minulého století zde postavil nějaký Beneš dřevěný větrný mlýn, lidově zvaný „větřák“. Mlel zde i obilí. Mlýn koupil Dvořák z Napajedel a ten roku 1899 větřák odstěhoval k Fryštáku. Místo je na návrší při silnici z Doubrav na Ořechov.

„U vrchové cesty“, „U břaka“ („U staré hrušky“) – směrem na Velký Ořechov po levé straně, jak jsou Mešníky, býval strom se svatým obrázkem

„Polednisko“ – zde obecní pastýř pásával dobytek. Kolem poledne přihnal zvířata na toto místo a zde obědval. Pasení ustalo kolem roku 1900.

„Na Škráškovém“, „Na Šiškovém kopci“ – pastviny pojmenované podle bývalých majitelů.

„U vrchové cesty“, „Příhon“, „Na drahách“ – vedla tudy cesta na „Strážné“ a hnali tudy dobytek na pastvu.

„Losky“ – pozemek dostávali losem.

„Na Macháčoch“ – v údolí v louži cigáni máchali – prali – prádlo. Lidé neznali jejich příjmení a nazvali je „Máchači“.

„Štěpnica“ – rostlo zde mnoho planých ovocných stromů, mladé stromky vykopávali, sázeli do zahrad a štěpovali.

„Úprzla“ – zde večer za tmy „uprzli“, zmizeli cigáni na Máchače, když něco v dědině ukradli.

„Lipiny“ – dřív hráze plné mladých lip.

„Kučovánky“ – dřív zde rostlo mnoho křovin, trní a všelijakých stromů neplodných, později „vykúčeny“ a proměněny v pastvinu.

„Uhliska“ – na severovýchod od obce, v sousedství „Na přísadniskoch“ – obecní pozemek pro bezzemky na přísadu zelnou a řepu.

„Ohrádky“ – pozemky ohraničené šraňky pro pasení dobytka

„Na nivách“, „Vrcha“ – mezi silnicí k Hřiv. Ujezdu a Vel. Ořechovu

„V březú“, „Za lúkama“, „Mešníky“, „Dílca“ nebo „Na díloch“, „Michalovy“, „Čáslavky“, „Psinky“, „Zápasečí“, „Zbojnická lúka“ (u Oskorušného lesa), „Loviska“, „Kamenečky“, „Pod horama“, Doliny, Šťavnice, Výpusta, Kamence, Panské kusy (při silnici do Hřiv. Újezda), Okrúhlica, V končinách, Nadevsí – u nynějšího kravína, „Bečákoch“ – pastviny na rozhraní katastru doubravského, březůvského a újezdského. Když tam zůstal dobytek přes noc, tak moc bečel.

Hony

Strážná, Okruhlica, Kamenečky, Kamenec, Panská, Ohrady, Mešník, Vrcha, Větřák, Záhumenice, Dílca, Lipiny, Nádevsí, Roviny, Psinka, Hory, Oskorušné, Uhliska, Podevsí, Niva.

Lesní

„Trvajovský les“ („Trvaja“) – při hranici bohuslavické, „Neradov“ – při hranicích zlámaneckých, „Kamenec“, „Oskorušný“ – při hranici bohuslavického katastru, „U rozhledně“ (v Oskorušném lese), „Za branků“ – bývalý singulární les, „Dubečky“, „Ševcovo boří“, „U obrázka“, „Uhlířova louka“, „U jezer“ – za stara byl prý zde prales. Později panství zde zbudovalo rybníky. Dodnes místo bažinaté a patrny jsou břehy rybníka. V sousedství „Uhlířova louka“ – pálil zde uhlíř dřevěné uhlí v milíři. „U zbojnické cesty“ – ukrývali se zde v roklině zbojníci.

„U sečové cesty“, „Na slanisku“ – podle studánky se slanou vodou.

„V krovi“ – odtud brali doubravští dřevo na vazbu nových domů, když vesnice roku 1839 vyhořela. Vazebním trámům říkali „krokve“.

„Zlínský chodník“ – vedl tudy do Zlína chodník přes Křiby.

„U Vágnera“ – při hranici Doubrav a Březnice. Zde na samotě bydlel Vágner.

„Mešníkový žleb“ – lesík při polní trati „Mešníky“.

„V březů“ – obecní lesík, sídliště cigánů.

„Mezihoří“ – singulární les

„Strážné“ – při hranicích březůvských.

Pomístní jména na katastru doubravském vypracoval František Kolařík, dělník, Doubravy č.p. 38 podle pramene jeho otce Františka, který byl kronikářem obce přes 30 let. Narozen 1887, zemřel roku 1974.

(letecký snímek z roku 2005, archív obce)

Použitá literatura

Luhačovické Zálesí, Ant. Václavík, Musejní společnost v Luhačovicích, 1930, ISBN: –
Luhačovické Zálesí – lidové stavby, Ústřední správa geodezie a kartografie, Praha 1966, ISBN: –
Lidový kroj luhačovického Zálesí, Blanka Petráková, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2007, ISBN 978–80–903411–9–7
Luhačovicko – Místní a pomístní jména v dějinách a pověstech, P. František Müller, Atelier IM, ISBN 80–85948–55–9
historické materiály vydané obcí Doubravy

Zpracovala: Jana Červinková